Bude sluncem - Bude sluncem

Bude sluncem

... tak neboj se svítání ...

Hide the truth from my eyes
I will never know, I will never know...
And tear the sun from my sky
Cause I will never know, I will never know...
- Lostprophets, Heaven for the Weather, Hell for the Company

Znovu mu lhala.

Bylo velmi jednoduché to poznat. Vždycky si tak divně stoupla se svěšenými rameny a natáčela si pramen vlasů na prst. Když vzhlédla od země, měla lež široce opsanou v očích. Lže se vám těžko, když máte obrovské tmavé oči, které vás okamžitě prozradí.

Vždycky poznal, když lhala. Poznal to a pak ho mrzelo, že v něj má tak málo důvěry, aby mu prostě jen řekla pravdu. Poznal, že se něco děje a byl si jistý tím, že ona to ví. Ale přesto mu pořád lhala. A on předstíral, že jí ty neumělé, dětské lži věří. Byl to vztah plný předstírání a lží... z lásky.

***

Znovu mu lhala.

Byla si jistá tím, že to věděl. Bylo velmi jednoduché to poznat. Vždycky se zatvářil tak divně zklamaně a pokusil si zastrčit vlasy, které mu padaly do obličeje, za ucho a jí to rvalo srdce. Ale přesto, že to bylo tak zřejmé, předstíral, že jí věří. Nedokázala to pochopit, ale svým způsobem to tak bylo mnohem jednodušší.

Nikdy by mu nedokázala říct pravdu. Nikdy na světe. A tak lhala dál, stejně nešikovně jako vždy.

***

17. 1.

Stav 02479 Callesin je stále ještě stabilizovaný. Zdá se, že bude možná první, která po několika letech nezkolabuje. Bylo by doopravdy úžasné, kdyby tomu tak bylo. Mám dost dlouhovlasých krásek a těchto pokusů. Kdyby se ukázalo, že 02479 dokáže fungovat bez té fatální poruchy, která se vždycky objevila, dostal bych konečně jinou práci.

***

Oblékala se v předsíni a trvalo jí to nemožně dlouho. Nenáviděla zimu. Všechno to oblečení, šály, které se musely omotat kolem krků, rukavice s divně úzkými prsty a kabáty s příliš mnoha knoflíky. Kdyby měla tu možnost, s radostí by to všechno smazala ze světa. Žádná zima a zrudlé tváře a popotahování. Dokonalý svět.

Když se, konečně připravená k odchodu, otočila, stál ve dveřích a mlčky ji pozoroval. Cítila svůj přistižený výraz, který se jí nezván objevil v obličeji. Přemýšlela nad tím, proč neumí takové věci ovládat.

„Ty někam jdeš?“ zeptal se, celkem zbytečně. Ano, samozřejmě někam šla. Přeci by si neoblékala všechnu tu parádu jen tak z legrace, aby se vzhlížela v zrcadle.

„Hm.“ Sklopila oči k zemi, protože cítila, jak provinile se tváří. A protože se nechtěla dívat na to, jak se tváří on. Na jeho zoufalý, starostlivý výraz, který ji nutil přemýšlet nad věcmi, nad kterými by správně vůbec přemýšlet neměla. „Potřebuju si něco koupit. Šampón. Došel.“

Díval se na ni. „Aha.“

„Za chvíli budu zpátky.“ Provinilý úsměv, ruka hledající ve vlasech pramen, jež by si mohla namotat na prst. A oči, které ji znovu nevěrně prozradily.

„Dobře.“

Odešla. Její chvíle na kupování šampónu se znovu protáhla na celou noc.

***

20. 1.

02479 se ptala, proč sem musí tak často chodit. Musím to zanést do oficiální zprávy, protože tohle by měla chápat. Je divné, že ji napadají takové věci. Možná by se na ni měli podívat ti ze sedmého oddělení. Krom toho, její oči mě začínají deprimovat.
Možná se jí trochu porouchal výrazový mechanismus, když se pořád tváří tak smutně. Zkontroloval jsem ho, ale chybu jsem nenašel. Zvláštní.

***

Měla dobrou náladu. Těšilo ho, když ji viděl se usmívat – měla přeci tak nádherný úsměv. Rozsvěcel celou její tvář, rozsvěcel celý svět. Když ji viděl takhle se usmívat, měl pocit, že je všechno v pořádku. Byla to jedna z těch malých pohádek, které si denně vyprávíme jako prevenci proti realitě, ale jeho přesto těšila.

A ona vypadala doopravdy vesele. Chodila po bytě a tiše si zpívala, uvařila oběd, který vyjímečně nezkazila, dlouho si hrála se psem (za spousty smíchu a štěkání), koupala se a cákala na něj, když si šel do koupelny umýt ruce a večer si s ním, místo odchodu pryč a lží a přetvářky, sedla k televizi. Položila mu hlavu na stehno a nechala se hladit po vlasech. A když začal zvonit její mobil, vypnula ho.

Přál si, aby ten den nikdy neskončil.

***

25. 1.

02479 dnes večer nepřišla. Zkoušel jsem jí volat, ale nebrala to. A když jsem jí volal podruhé, telefon ani nezačal zvonit. Až se ukáže, rovnou ji pošlu na sedmé oddělení. Začíná se chovat divně. Ale ne tak divně jako ty ostatní před tím, než se zhroutily. Nevím, proč se tak chová.

***

Začala se chovat divně. Byly to drobnosti – občas se ho zeptala na stejnou věc jako před pěti minutami nebo zůstala stát a s prázdným výrazem pozorovala zeď. Připisoval to většinou té věci, kterou mu nechtěla říct – koneckonců, takový zásek prodělal občas každý. A to se stávalo stejně jen velmi zřídka. Navíc se na to velmi snadno zapomínalo, vzhledem k tomu, že přestala úplně chodit pryč.

Přestala mu lhát.

To, že se občas chovala trochu zvláštně, tím bylo úplně vytlačeno do pozadí.

***

27. 1.

02479 Callesin se stále ještě neukázala. Zkoušeli jsme poslat někoho na její adresu, ale nenašli ji. Je to divné. Nedostala povolení se přestěhovat. Ani o něj nežádala.
Měla by se co nejdříve ukázat. Jestli nebude mít pravidelnou údržbu, prakticky neexistuje šance, že by mohla zůstat bez poruchy.
Co proboha vyvádí? Zatracená hromada šrotu.

***

Začalo se to zhoršovat. Často upouštěla věci, které držela v rukou. Její oči ztrácely výraz na dlouhé minuty. Sváděla to na bolesti hlavy a on, ačkoliv se zoufale snažil tomu uvěřit, se o ni začínal bát den ode dne víc.

Bál se o ni... a občas se bál i jí. Bál se jejích obrovských temných očích, které někdy zmrzly a sledovaly svět kolem sebe prázdným, lhostejným pohledem.

V těch chvílích přestávala vypadat jako člověk.

***

3. 2.

Devět dní a 02479 se pořád neukázala. Myslím, že touhle dobou už jí musí začít vynechávat nějaké mechanismy. Nevím které. Žádná Callesin ještě tohle nikdy neudělala. Stejně dobře může ztratit slovní zásobu jako mohou selhat přístroje imitující dýchání. Ať je 02479 kdekoliv, je v hajzlu.

***

Když mu bylo kolem patnácti a jeho otec umíral na mozkový nádor, přišlo mu hrozně nespravedlivé, že s tím nemůže nic udělat. Že se věci, na které nemyslíte a nebo si na ně zakazujete myslet, najednou dějí; a ne někomu, koho znáte jen povrchně, ale někomu, kdo je velmi blízko. Členu rodiny. Cítil bezmoc a vztek a neexistovala věc, na kterém by si ji mohl vybít.

Styděl se za to, ale záměrně se otci vyhýbal. Nedokázal se mu podívat do těch unavených očích, nedokázal předstírat, že všechno bude fajn a život jde dál a svět je vlastně docela pěkné místo. Nedokázal to ani když viděl, že jeho otce bolí, jak se chová.

Krátce před tím, než jeho otec zemřel, zavolal si ho k sobě na zahradu. Několik posledních dní to tak dělával – šel a sedával v altánu tak daleko od domu, že z něj přes stromy byly vidět jen záblesky bílých zdí mezi listím. Šel za ním – trochu neochotně se posadil na dřevěnou lavičku vedle něho a s hlavou skloněnou k zemi okopával kamínky. Nechtěl se na něj dívat.

„Prostě si jen nesmíš nechat ujet vlak,“ řekl náhle jeho otec. Překvapilo ho to, ale nevzhlédl. Samozřejmě, že ne.

„Chci tím říct,“ pokračoval, „že se máš snažit abys až se jednoho dne otočíš, aby si zhodnotil život, ničeho nelitoval. Aby tam nebyla žádná promarněná příležitost. Jednoho dne... jednou potkáš člověka, který se ti stane vším. Který ti bude sluncem. I když ti to možná přijde děsivé... neměl bys ho odhánět.“

Mlčeli.

„To je všechno. Pro dnešek jsem s rozdáváním rozumů skončil. Můžeš jít.“

Odešel.

***

5. 2.

02479 Callesin se zhroutí. Už brzy.

***

Mohl to být krásný den, ale z nějaké důvodu nebyl.

Protože se ráno nestalo nic divného a ona se usmívala nápadu, že by s ní mohl zůstat doma – protože vypadala znovu úplně v pořádku – normálně odešel do práce. Že to nebyla zas tak úplně správná volba se ukázalo večer, když přišel domů.

Choulila se do klubíčka na pohovce a z úst jí vycházel plynulý proud francouzských slov. Nevěděl, že umí francouzsky – nikdy mu to neřekla - a nechápal, proč tak mluví právě teď. Bylo to divné. A děsivé.

Vyslovil její jméno, upustil aktovku a udělal krok k ní. Nezareagovala na to, jen jazyk, kterým mluvila se změnil – teď zněla ztemnělým pokojem italština, pěkné, elegantní a jemu nesrozumitelné věty se vsakovaly do ticha, jen aby na ně upozornily.

Došel až k ní a klesl na kolena k jejímu obličeji, akorát dost blízko na to, aby uviděl její lhostejné, děsivé oči, které se dívaly někam skrz něj. Hebké rty se jí pohybovaly, jak tvořily nová a nová slova, drmolily něco ve španělštině, němčině, ruštině i latině a pak ještě mnoha jazyky, které nedokázal pojmenovat. Mluvila, plynule přecházela z jedné řeči do druhé, dokud s ní nezatřásl. Podívala se na něj – její oči byly najednou veliké a vyplašené.

„Co...?“

Objal ji a ona se mu roztřásla v náručí. Cítil na rameni její slzy a cítil, že je něco špatně. Nebylo to v tom, jak se chovala před chvílí ani v tom, jak se chovala celý týden. Bylo tam něco jiného... ale nedokázal říct, co.

Stala se jeho sluncem a teď s ní bylo něco v hodně velkém nepořádku.

„Co se děje, Calle?“

Podívala se na něj svýma obrovskýma tmavýma očima, tvář plnou zoufalství.

„Copak ty to nechápeš? Copak nic nechápeš?“

Trhnul sebou, protože konečně přišel na to, co je tam špatně.

Netlouklo jí srdce.

„Chtěla jsem jen přestat lhát,“ zašeptala.

***

„Chybové hlášení čtyři-nula-pět.“

Posadila se v posteli, v očích dokonalou prázdnotu. „Chybové hlášení čtyři-nula-pět. Přetížení systému. Prosím, zadejte údržbářský kód. Chybové hlášení čtyři-nula-pět!“

Zíral na ni, neschopen jediného slova. Vypadala tak, jako vždycky – nádherná, drobná bytost s bledou pletí a velikýma (nyní prázdnýma) očima. Vlnité vlasy jí splývaly přes ramena. Vypadala jako vždy – tak opravdově. Jeho mozek nedokázal dávat dohromady souvislosti mezi tím, co říká, že je a tím, jak vypadá. Tím, jak se chová.

„Selhání mechanismů imitace dýchání, imitace srdečního tepu, imitace tělesného tepla. Vypínám mechanismy slzení a mimiky. Vyhledávám nouzový program.“

Odmlčela se, ale místnost přitom neztichla. Bylo slyšet tiché, mechanické předení, občas přerušené divným, děsivým cvaknutím. Zírala přímo před sebe, ruce nečinně složené v klíně, obličej dokonale bez výrazu. Připomínala jednu z těch drahých a nádherných, děsivých panenek.

„Chyba: nouzový program nenalezen. Zadejte údržbářský kód. Vypínám paměťové mechanismy. Nouzový program nenalezen. Vypínám pohybové mechanismy. Přetížení systému. Mažu slovníky. Zadejte kód. Vypínám umělou inteligenci. Restart nastane za: 10... 9...“

Nevěděl, co dělat. A i kdyby to věděl, nejspíš by to stejně nedokázal.

„.... 8... 7... 6...“

Stejně jako u svého otce, nemohl s tím nic dělat. Opět selhal.

„.... 5... 4... 3...“

I když byla jenom strojem. Umělým člověkem.

„... 2... 1... Restart systému. 02479 Callesin se s vámi loučí! Přeji hezký den!“

Vrčení utichlo. Její oči se zavřely. Chvíli neslyšel nic, než vlastní dech.

A pak se její řasy zachvěly. Hrudník se trhaně zvedl, vzduch byl hvízdavě vtažen do umělých plic. Otevřela oči – veliké a něžné a veselé. Zvedla ruku, uhladila si vlasy a usmála se svými dokonalými rty, tak, jako se usmívala vždycky.

„Ahoj, já jsem 02479 Callesin! Jak se jmenuješ?“

Slunce zhaslo.

-1. Kapitola || 1. Kapitola

Bude sluncem